Pokud při vyučovaní používáme způsoby komunikace, které představují pro žáka psychické ohrožení, žák se začíná v první řadě soustředit na vlastní obranu a eliminování těchto pocitů. Přitom vnímání sdělení je odsunuto až na druhou kolej. Pokud tedy žákům říkáme informace a podbarvíme je kritikou a soudem, jdeme sami proti sobe, protože žák se nejprve vyrovnává s emocemi, které to v něm vyvolává, a až poté se zabývá naším požadavkem. Takže komunikujeme a komunikujeme, ale náš žák necvičí, nesnaží se a pořád zapomíná na to, co mu neustále připomínáme.

Na konkrétních případech si ukážeme, co jsou komunikační dovednosti založené na přístupu respektující výchovy, při níž dospělý a dítě, v našem případě učitel a žák, jsou na stejné lidské úrovni. Učitel není nad žákem nadřazený jenom proto, že umí lépe hrát na hudební nástroj, má více let a zná více informací.

Respektující komunikace se snaží vycházet z rovnocennosti člověka k člověku. Nepodporuje předpoklad, že dospělý může dítěti z pozice síly rozkazovat a manipulovat s ním.