Improvizace

Tak, jak se děti ve škole neučí samostatnému přemýšlení, ale jen memorování názorů a poznatků někoho jiného, totéž se děje i v hudbě. Neučíme děti hudební samostatnosti, ale závislosti na jiných autoritách.

Učíme je hrát jen hudbu druhých, cizí melodie a citová vyjádření. Nevedeme je k samostatnosti. Nikdy nikoho nezajímalo, co je jejich hudba, hudba každého jedince/hudebníka. Jak to cítí? Co se v nich děje? Je dobré a zajímavé znát, jak se na hudbu díval J. S. Bach, L. van Beethoven a jiní, ale stejně je důležité hledat svou hudbu. Tím, že se sami stanou "autory", dokáží i lépe pochopit autory jiné. To se pak sekundárně odrazí v lepší interpretaci.

Já neumím improvizovat

Často se u hudebníků setkávám s tradiční reakcí na improvizaci, "já nevím, co mám hrát, neumím improvizovat". To však není pravda. Tak, jak si umí každé dítě hrát s hračkami a nikdo ho to nemusí učit, stejně tak umí i každý hudebník improvizovat. Dokáže si hrát s notami, jenže o tom neví a přitom stačí se jen rozpomenout. V podstatě ho není co naučit, protože improvizace se učit nedá. Učit při improvizaci se dají jednotlivé hudební styly a postupy, které jsou pro tu kterou hudbu typické. Co můžeme udělat je, ukázat mu cestu. Cestu jak se vrátit k sobě samému, ke své hravosti a hrát na nástroj tak, jak se mu to líbí.

Hudební hry ukazují dítěti cestu jak dojít ke své hudbě, přehnaně ji nekritizovat a neporovnávat s jinými autory. Improvizace se nemusí učit jen skrze hraní na nástroj, ale taky malováním, pohybem a řečí. Protože kreativita je psychický stav, který se dá podpořit téměř v kterékoli umělecké činnosti. V knize najdete také recepty na tyto hry.