Čeho se hudebník nejvíce bojí? Před čím má největší strach?

Rád bych se s vámi podělil o jedno zásadní poznání, které mě naučilo hodně o tom, jakým směrem by se měl v dnešní době ubírat hudebník.

Dříve, než jsem objevil cestu "klidného hudebního bojovníka", často jsem na svých koncertech a přednáškách pozoroval publikum a snažil se odhadnout, jestli je zajímá to, co říkám, nebo se jim líbí, co hraji. Cítil jsem se, jako bych musel vždy znovu a znovu podstupovat zkoušku – jestli to i tentokrát zvládnu. Vlastně jsem se sám sebe ptal: "Mám ještě na to?"

Když se vrátím ke své původní otázce o tom, čeho se hudebník nejvíce bojí, odpověď není tak přímočará, jako by se mohlo zdát. Nejde jen o strach z chyby, selhání nebo trémy. Skutečný strach hudebníka spočívá v obavě, že bude demaskován, že ostatní pochopí, že jeho umělecká jistota je pouhá iluze. Stále dokola si klade otázky jako "Zvládnuto znovu před publikem? Budu dostatečně dobrý? Neudělám chyby a neztrapním se?" Tento druh strachu je hluboký a souvisí s obavou být odhalen jako někdo, kdo není tak dokonalý, jak se snaží na veřejnosti předstírat.

Pátrání za dokonalostí: Nedosažitelný Grál

Pro hudebníka se stala dokonalost synonymem úspěchu a sebeúcty. Věří, že jedině bezchybnost může přinést pravou hodnotu jeho umění. Tento mýtus dokonalosti pronikl hluboko do jeho života. Putuje za pomysleným grálem, který ne a ne najít. Už to vypadá, že ho bude mít v rukou, a on se opět ztratí v mlze.

Jeho umělecký život se tím pádem změnil v nekonečnou pout' za něčím, co nelze skutečně uchopit. Tento neustálý boj s vlastním přesvědčením o potřebě být dokonalým utváří jeho vlastní sebehodnotu.

Je tak vyčerpaný neustálým dokazováním svých schopností. Že na to má, že je stále ve formě, že jeho technika a intonace se nezhoršují…Vnitřně si je vědom svých omezení jako hudebníka, což je v rozporu s tím, jak seprezentuje světu. Tento rozpor ho nutí neustále bojovat za své místo, za stabilní příjem a obdiv, který tak toužebně hledá. Možná právě to vysvětluje, proč si hudebníci po koncertě často dopřávají sklenku alkoholu - aby se mohli alespoň na chvíli zbavit masky, kterou nosí, a být svým autentickým já.

Je z toho cesta ven?

Setkat se s hudebníkem, který upřímně přizná své slabé stránky, technické potíže, strach z vystoupení nebo nejistotu ohledně svého výkonu, je skutečně vzácné. Otevřená diskuse o těchto slabostech a sdílení pocitů s ostatními však může přinést velkou úlevu a osvobození.

To, co se zdá být slabostí, je ve skutečnosti projevem pravé síly a autentičnosti. Odkládání masky "dokonalého, ale nudného hudebníka" a upřímné vyjadřování emocí v hudebním projevu může být pro něj a publikum velmiosvobozující a naplňující. Není co ztratit, naopak může získat opět jiskru ve svém hraní a znovu objevit své srdce.

Tuto cestu nelze jen ukázat; třeba se po ní vydat osobně a zažít jak léčivé je sdílení svých pocitů, trápení, obav. Jakosvobozující je se otevřít druhým. Je to něco co mezi hudebníky chybí, pravdivost a autenticita. To je důvod, proč pořádám Hudební kruhy, kde je možné se na tuto cestu bezpečně vydat.

Vyzkoušejte Hudební kruh online a přidejte se k dalším hudebníkům na cestě ke vnitřní svobodě.