Kdo za nás myslí: ChatGPT, noty nebo učitel?

Umělá inteligence proměňuje způsob, jakým myslíme, tvoříme a rozhodujeme se. Ale co když nám neukazuje nic nového – jen nastavuje zrcadlo systému, který hudebníci znají už dávno? Tento text není ani obžaloba technologií, ani kritika not. Je to zamyšlení nad tím, komu jsme předali odpovědnost za vlastní myšlení. A jak ji možná vzít zpátky.

V posledních měsících na mě ze všech stran vyskakují články a výzkumy o vlivu umělé inteligence na lidské myšlení. Výsledky naznačují, že pokud AI používáme způsobem, kdy za nás přemýšlí, tvoří a rozhoduje, riskujeme, že časem tyto schopnosti ztratíme – protože si na to pohodlí příliš rychle zvykneme.

Nedávný výzkum MIT ukázal, že když lidé řešili úkoly s pomocí ChatGPT, jejich mozky vykazovaly nižší aktivitu než u těch, kteří pracovali bez asistenta. A co víc – ti, kteří si na pomoc umělé inteligence zvykli, měli později potíže pokračovat samostatně. Jako by ztratili vnitřní orientaci a důvěru ve vlastní myšlení.

Umělá inteligence je fascinující nástroj – rychlý, výkonný, přesvědčivý. Ale právě to v sobě nese past. Místo abychom ji využívali jako podporu pro vlastní tvoření, začínáme jí věřit víc než sobě.

Už dávno nejde jen o to, že nám AI rychleji najde informaci. Problém je jinde: zda ještě umíme samostatně myslet. Kriticky. Tvořivě. Zpochybňovat. Kombinovat. Objevovat. Nebo jen pohodlně přijímáme hotové "správné" odpovědi – i když nejsou vždy správné – a ztrácíme důvěru ve vlastní úsudek.

Proč o tom píšu na blogu, který se věnuje hudbě?

Protože si myslím, že hudebníci tenhle problém znají už dávno.

Ne s AI, ale s notami. A s celým systémem klasického hudebního vzdělávání, kde je často důležitější "správně zahrát skladbu" než skutečně porozumět, tvořit a myslet samostatně.

Není to tak, že jsme už dávno předali vlastní hudební vůli do rukou autorit? Skladatelů, učitelů, dirigentů? Stačí dobře zahrát cizí skladbu a všechno je v pořádku. Jenže kde je náš vlastní názor? Kde je prostor pro nesouhlas, pro zpochybnění? Pro kreativitu? Pro náš hudební hlas?

Hudební školství nás učí poslouchat – druhé, ale ne poslouchat sebe.

A tak se bojíme udělat chybu. Bojíme se zvolit vlastní interpretaci. Bojíme se říct: "Takhle to vnímám já." Místo toho se snažíme naplnit očekávání druhých. A právě tím ztrácíme vztah ke své hudební intuici i odvahu tvořit po svém.

Právě proto si myslím, že to, co dnes vidíme v oblasti AI, je jen pokračováním hlubší krize – krize důvěry ve vlastní myšlení. Tahle vnitřní závislost na autoritách nevznikla s umělou inteligencí. Jen se díky ní začíná ukazovat v celé své nahotě. V hudbě se tahle krize objevila už dávno. Jen jsme jí nedali jméno.

Možná je ale právě teď čas si všimnout, že stojíme na rozcestí. Jedna cesta vede k pasivní konzumaci – ať už hudebních not, nebo "chytrých" odpovědí od umělé inteligence. Druhá cesta je méně pohodlná, ale svobodnější: učí nás myslet, tvořit, pochybovat, hledat vlastní pohled – i ten hudební.

A právě to je důvod, proč organizuji Hudební kruhy – prostor, kde si můžeme dovolit být sami sebou. Bez strachu ze selhání, bez tlaku na výkon. Hrajeme a tvoříme uvolněně, ale v bezpečných hranicích, které dávají prostor i respekt. Nejde o to být dokonalý. Jde o to být opravdový.

Umělá inteligence nás může učinit chytřejšími – nebo hloupějšími. Nezáleží to na ní. Záleží to na nás.
A totéž platí pro hudebníky. Hudba nás může učinit svobodnějšími – nebo závislejšími. Nezáleží to na ní. Záleží to na nás.