O odvaze přiznat si na pódiu nudu

Jedno z nejtěžších přiznání, které může hudebník udělat, je toto: někdy nás hraní na pódiu vůbec nebaví.

Moc se o tom nemluví. Nehodí se to k představě profesionálního hudebníka. Publikum si koupí lístek, očekává zážitek, energii, radost z hudby. A my máme pocit, že jim to musíme dát. Vzpomínám si na období, kdy jsem na pódiu vlastně jen hrál roli hudebníka, kterého to baví. Usmíval jsem se, tvářil jsem se zaujatě, vypadal jsem jako někdo, kdo si to opravdu užívá.

Jenže uvnitř to tak nebylo. Byl tam strach. Někdy nuda. Někdy jen prázdno. A já jsem si říkal: "Divák si zaplatil. Má právo vidět, že mě to baví." Tak jsem to prostě předstíral.

Hradba z kamení a cena za výkon

Čím déle to trvalo, tím víc jsem cítil, že je něco špatně. Začal jsem sám sebou trochu pohrdat. Připadal jsem si jako pokrytec a lhář. Hrál jsem dobře. Někdy dokonce velmi dobře. Ale nehrál jsem pravdivě.

Postupně jsem začal chápat, co se vlastně děje. Na pódiu jsem si kolem sebe postavil hradbu z kamení. Hradbu, která měla skrýt moje skutečné pocity – obavu, nejistotu, někdy i obyčejnou nudu. Říkal jsem si, že tohle se přece k výkonu nehodí. Že to diváci nepotřebují vidět. A tak jsem se snažil tyto mé "negativní" části sebe raději neukazovat.

Jenže tahle moje nevědomá obrana způsobila ještě něco dalšího. Když se totiž na pódiu naučíme necítit nepříjemné věci, postupně přestaneme cítit skoro všechno. A v tu chvíli se z hraní začne pomalu stávat jen výkon. Možná ten pocit znáte. Hrajete dobře. Publikum tleská. Všechno vlastně funguje. Ale uvnitř cítíte, že něco chybí.

Zlom: "I toto můžu cítit"

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem v sobě našel odvahu udělat něco zvláštního. Dovolil jsem si cítit všechno, co se ve mně objevilo. Strach. Nervozitu. Nudu. Nejistotu. A v duchu jsem si říkával jednoduchou větu: "Ano. I toto můžu cítit."

Najednou jsem už nemusel nic skrývat. Nemusel jsem hrát roli hudebníka, kterého to baví. Nemusel jsem předstírat energii ani nadšení. Myslel jsem si, že to bude katastrofa. Vlastně jsem se styděl být na pódiu sám sebou. Bál jsem se, že lidé uvidí pravdu – že mě to někdy nebaví – a všechno se rozpadne.

Jenže se stalo něco úplně jiného. Když jsem přestal bojovat s tím, co uvnitř cítím, začal jsem si všímat reality. Ne toho, co bych chtěl, aby tam bylo. Ale toho, co tam opravdu je.

Od plamínku k ohni

A uprostřed té přiznané nudy nebo strachu jsem najednou uviděl něco důvěrně známého, jen dávno zapomenutého. Malý plamínek energie. Malý kousek radosti, který jsem z minulosti znal, ale na který jsem v tom každodenním výkonu postupně zapomněl.

Protože jsem ho neblokoval předstíráním, začal pomalu růst. Postupně se z něj stával větší a větší oheň, se kterým se dnes na pódiu dokážu potkat a někdy si ho opravdu užit. Autenticita na pódiu nezačíná tím, že ukážeme všechny své pocity publiku a necháme se jimi pohltit. Začíná mnohem tišeji – tím, že si v duchu přiznáme pravdu.

Svoboda stát na obou nohách

Dlouho jsem si totiž myslel, že si musíme vybrat. Že buď budeme technicky dokonalí profesionálové, kteří mají všechno pod kontrolou – tón, rytmus, styl i tradici. A nebo budeme autentičtí umělci, kteří sice mají emoce a určitou svobodu, ale na techniku už tolik nehledí.

Dlouho jsem žil v tomhle rozporu. Až časem mi došlo, že ta pravá svoboda není v tom, že jednu stranu popřeme. Je v tom, že známe oba tyhle světy. Že stojíme pevně na obou nohách – na řemesle i na lidskosti – a dokážeme se vědomě naklonit tam, kam zrovna hudba nebo my sami potřebujeme.

Možná právě tady začíná mistrovství. Ne v dokonalosti bez života, a ani ve spontánnosti bez řemesla. Mistrovství vzniká ve chvíli, kdy se technická připravenost potká s lidskou pravdou. Když do toho, co jsme roky poctivě cvičili, přidáme ještě něco dalšího. Sebe.

Lidskost jako koření

Ne jen tu část, která je dokonalá. Ale i tu, která je někdy nejistá, unavená nebo hledající. I dokonale připravené jídlo může být nakonec bez chuti. To, co mu dá skutečný charakter, je až koření. A v hudbě je tím kořením naše lidskost – naše zkušenost, naše pocity, naše pravdivost na pódiu. Když se tyto dvě věci spojí, přestane být výkon jen výkonem. A hudba začne opravdu žít.

"Cesta k radosti na pódiu nevede přes snahu cítit radost. Vede přes odvahu cítit i to, co radost není."

Zaujalo vás toto téma?

Pokud cítíte, že je pro vás pódium někdy spíš bojištěm než místem radosti, podívejte se na mou knihu "Když pódium chutná po strachu" nebo navštivte muj kurz Tréma jiným pohledem. Jdu v ní mnohem hlouběji do toho, jak zbořit vnitřní hradby, vyrovnat se s trémou a najít v hudbě svobodu, kterou jsme jako začínající muzikanti všichni měli.

Váš pokojný hudební bojovník, Cyril Kubiš