Proč je v hudbě dokonalost = bezchybnost tak silným tématem?

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč je v hudbě bezchybnost tak důležitým "artiklem"? Proč máme pocit, že profesionální výkon musí být téměř absolutně dokonalý?

Hledal jsem paralelu ve sportu a tenis se mi zdá hudebníkům nejbližší. Protože v něm nejde jen o techniku, ale i psychika hraje svou významnou roli.

Tenis vs. hudba

Podívejme se tedy na profesionální tenis a zkusme k němu přirovnat naši snahu o preciznost.

Představte si světového tenistu, který jde do zápasu s očekáváním, že dnes neudělá jedinou chybu. Má vše dokonale natrénované. Ale pak – po druhé výměně – přijde první chyba. Protože s ní vnitřně nepočítal, začne ho štvát.

"Všimli si toho i diváci? Co si o mně teď pomyslí?"
Chvíli se mu daří hrát čistě, ale při dalším podání udělá dvě dvojchyby za sebou.
"Co se to děje? Vždyť jsem byl tak připravený!"
Začne se snažit víc. Tlačí na sebe. A přicházejí další chyby. Napětí roste. Hra se rozpadá.

Jenže takhle tenis nefunguje. V tenise se s chybami počítá – jsou přirozenou součástí hry. Nikdo nečeká jen bezchybné údery. Tenista ví, že i ve vítězném zápase mohou nevynucené chyby – tedy čisté "kixy" – tvořit přibližně 15–25 %. To může být klidně 25–40 čistých chyb za zápas.

Rozhodující tedy není absence chyb. Klíčovou dovedností špičkového hráče je schopnost s chybou vnitřně pracovat: okamžitě se od ní odstřihnout a začít znovu od nuly.

S tím se počítá i v tréninku a přípravě. Tenisté mají své rituály – pohyb, nádech, urovnání výpletu rakety – cokoli, co je vrátí z "přemýšlení o chybě" zpět do přítomnosti.

Tenisté si nehrají na dokonalé stroje. Jsou autentičtí. Často vidíte jejich emoce i soustředění. Přiznávají, že chybovat je přirozené. A s tím počítá i divák, který nečeká absolutní dokonalost. Nezlobí se za každou chybu svého favorita.

Tenisová statistika v hudebním světě

Slibuji, že teď to bude pro nás hudebníky objevné. Pokud bychom aplikovali "tenisovou" míru chybovosti na hudbu, čísla by byla šokující. Průměrný klavírní part Mozartova koncertu má zhruba 8–12 tisíc not. (Prosím berte to jako průměrný odhad.)

Zatímco tenista s 1% chybovostí by byl uctíván jako absolutní "bůh", který pravděpodobně nikdy neprohrál ani set, klavírista s 1 % chyb (tedy 80–120 kiksů) by byl pravděpodobně vypískán už v polovině první věty.

V hudbě je standard nastaven extrémně vysoko – profesionální výkon vyžaduje přesnost blížící se téměř absolutní spolehlivosti.

Trénování práce s chybou

Pokud se chyb bojíme a okolí nás před nimi neustále varuje, do takového tréninku se nám nechce. Pak se může stát něco podobného jako u tenisty, který jde na zápas s naivní představou, že dnes neudělá žádnou chybu. Když se pak na vystoupení chyba objeví, zlobíme se na sebe, obviňujeme se a tlačíme na sebe ještě víc. Jenže problém byl už na začátku – očekávali jsme od sebe něco nemožného.

Z podstaty věci je přirozené, že chybujeme. A přesto se obviňujeme za něco, co je pro člověka normální.

Porovnáváme se s "dokonalými" nahrávkami a máme pocit, že ostatní dokázali něco, co my nedokážeme. Jenže jedna důležitá věc nám přitom uniká. Ty nahrávky nejsou dokonalé. Jen my často nemáme tu rovinu slyšení, která by nám to umožnila rozpoznat. A navíc vznikají ve studiu, kde se může mnoho věcí opravovat.

Dokonalost, kterou slyšíme, je často iluze.

Myslím si, že v tom máme trochu chaos. Chceme bezchybnost – jenže ta ve skutečnosti neexistuje. A tak se k ní natahujeme celý život, jsme z toho frustrovaní a postupně nás to přestává naplňovat.

Ztrácíme kontakt s tím krásným, co v hudbě skutečně je, a snažíme se získat něco, co tam vlastně nikdy nebylo.

Neříkám tím, abychom se nesnažili hrát krásně nebo se nerozvíjeli. Naopak. Chci vás pozvat na cestu, kde se naučíte pracovat se svým vnitřním kritikem. A ta cesta se jmenuje…

Bezpečné chybování

Na svých kurzech a lekcích beru žáky do světa bezpečného chybování. Aby si vyzkoušeli, jaké to je setkat se s pocitem, který je za chybou skrytý. Jaké je to cítit jeho chuť. Postupně zjišťují něco zajímavého. Že se vlastně bojí spíš představy o tom pocitu než pocitu samotného. A že ten pocit, který si představovali jako zdrcující, ve skutečnosti tak zdrcující vůbec není.

Podrobně o tom píšu ve své knize o trémě.

Pokud byste chtěli moje know-how v této oblasti zažít na vlastní kůži, máte možnost na webináři nebo osobním setkání Tréma jiným pohledem.