Tréma a já

Každý hudebník trému někdy v životě zažil. Je nepříjemná, otravuje nás a většinou negativně ovlivňuje koncertní výkon.

  Osobní zkušenosti, které jsem jako houslista, pedagog a dirigent za roky svého aktivního života nasbíral, mne neustále nutily se tímto problémem zaobírat.  

Už jako malý jsem se s trémou potýkal na vystoupeních a soutěžích. Nijak zvlášť jsem si to neužíval, spíše jsem to vnímal jako nutné zlo. Bohužel, na střední škole se k  trémě přidala i kritika a vzájemná soutěživost studentů. Začal jsem se cítit jako neschopný. Mé sebevědomí bylo na bodě nula a přestalo se mi dařit. Vystupovat jsem i tak dále musel. Co mám tedy dělat? Rozhodl sem se, že budu více cvičit. Tím se zbavím chyb na vystoupeních a také trémy. Pozitivní efekt to však nepřineslo. Naopak. Přestal jsem mít radost z hraní, více jsem se stresoval a dokonce jsem ztratil kontakt s tím, proč na housle vlastně hraji.

Částečné vysvobození jsme našel až po škole, v hraní flamenca. To dalo průchod mým emocím, kreativitě a otevřelo cestu k improvizaci. Na staré strachy jsem rychle zapomněl a užíval si hraní v kapele a koncertování před lidmi. Čím více jsem se stával profesionálem ve svém oboru, tím jsem měl pocit, že dopad trémy pociťuji stále méně. První roky to tak skutečně bylo, ale potom jsem svoji nejistotu a strach za profesionalitu jen schovával. Profesionalita mě na jedné straně před trémou chránila, na druhé mi ale neumožňovala růst, vyvíjet se a vystupování si užívat. Tak jsem začal hledat znovu.

Řešení, které jsem později objevil, nebylo založené na odvedení pozornosti od problému (potlačením projevů trémy zaměřením se např. na pozitivní sugesci). Ale na hledání hlubších příčin vzniku trémy. Nejprve jsem si musel připustit tento stav a nespokojit se s tím, že je to normální a že to zažívá téměř každý. K mému údivu mi pomohlo kontakt s houslemi omezit a začít se věnovat úplně něčemu jinému - svým emocím, uvolněním stresu, fyzickým cvičením a meditacím. To se později automaticky odrazilo i na vystoupeních, kde jsem se cítil konečně sebevědomý, naplněný a šťastný.