Naše vnitřní válka s hudbou

Co když se nemusíme nejdřív opravit, abychom mohli hrát dobře?

Hudebníci jsou zvyklí se zlepšovat.

Cvičíme techniku. Opravujeme intonaci. Hlídáme rytmus. Vracíme se k místům, která nám nejdou. Hledáme chybu a snažíme se ji odstranit.

A je to samozřejmě důležitá součást našeho růstu.

Jenže někdy stejný způsob uvažování přeneseme i sami na sebe.

Jsem nervózní? Musím se uklidnit.

Bojím se chyby? Musím se přestat bát.

Jsem na pódiu napjatý? Musím se uvolnit.

Nevěřím si? Musím získat sebevědomí.

Jako bychom nejprve museli sami sebe nějak opravit, abychom potom mohli dobře hrát.

A právě tady může vzniknout zvláštní problém.

K tomu, co skutečně prožíváme, přidáváme ještě další požadavek:

Měl bych prožívat něco jiného.

Když se snažíme odstranit to, co právě prožíváme.

Představte si, že stojíte před publikem.

Srdce bije rychleji. Ruce nejsou úplně stejné jako doma. V hlavě se objeví myšlenka, že by se něco mohlo pokazit.

A vzápětí přijde druhá vrstva:

Tohle by se mi nemělo dít.

Měl bych být klidnější. Měl bych být jistější. Měl bych to mít pod kontrolou.

Najednou už tedy neřešíme pouze hraní. Začínáme bojovat také sami se sebou.

Část naší pozornosti, která by mohla být u tónu, fráze, spoluhráčů nebo hudby, zaměstnává snaha změnit náš vlastní vnitřní stav.

Možná proto někdy není největším problémem samotná tréma.

Možná je problémem válka s trémou. Válka s tím, co právě prožíváme.

Zvláštní paradox

Nedávno mě zaujala jedna myšlenka buddhistického učitele Ajahna Brahma.

Člověk podle něj často žije v představě:

Nejdřív se musím změnit. A potom se sebou budu moci být v pořádku.

On ale nabízí opačné pořadí:

Nejdřív se sebou uzavři mír. A potom sleduj, co se začne měnit.

Na první pohled to může působit nelogicky.

Když přijmu nervozitu, nezůstane tam?

Když přijmu chybu, nezačnu hrát hůř?

Když přijmu svoje slabiny, nepřestanu na sobě pracovat?

Jenže přijetí neznamená rezignaci.

Neznamená: "Je mi jedno, jak hraji."

Znamená spíš:

To, co se ve mně právě děje, nemusím nejdříve odstranit, abych mohl pokračovat v hraní.

A to je velký rozdíl.

Když nechceme přijmout, jak právě hrajeme

Stejný boj se nemusí odehrávat jen uvnitř nás. Může se objevit i ve vztahu k tomu, jak právě hrajeme.

Doma jsme si vytvořili představu, jak má skladba znít.

Jaká má být fráze. Tempo. Dynamika. Barva tónu.

A potom přijdeme na pódium a ono to zní trochu jinak.

Tělo reaguje jinak. Akustika je jiná. Něco se nepovede. Fráze není přesně taková, jakou jsme chtěli.

A znovu se objeví známá věta:

Takhle by to nemělo být.

V tu chvíli už nehrajeme jen hudbu. Zároveň porovnáváme to, co právě vzniká, s představou, kterou jsme si přinesli z domova.

A čím větší je rozdíl mezi představou a skutečností, tím větší může být naše snaha dostat hraní zpátky pod kontrolu.

Co kdybychom ale dokázali přijmout, že právě dnes zní naše hraní takhle?

Nechat chybu být chybou.

Nervozitu nervozitou.

A znovu poslouchat, co se skutečně děje.

Pak může vzniknout prostor i pro něco živého.

Nechat se vlastní hrou překvapit. Všimnout si, že dnes fráze zní trochu jinak. Něco zdůraznit, jinde ubrat. Zareagovat na to, co právě slyšíme, místo abychom se za každou cenu snažili reprodukovat přesnou představu z domácího cvičení.

Ne proto, že bychom na svoji představu rezignovali.

Ale proto, že už s realitou svého hraní nebojujeme.

Když začneme sami sebe opravovat jako obtížné místo ve skladbě

Pro hudebníka je ale právě toto mimořádně těžké.

Máme totiž velmi silnou zkušenost s tím, že zlepšení nepřichází samo.

Nezlepšíme se zahálkou. Ne tím, že přestaneme cvičit. Posouvá nás práce, opakování, disciplína, trpělivost a někdy i obyčejný dril.

A opravdu to funguje.

Čím víc se určitému místu věnujeme, tím větší máme šanci, že ho jednou zahrajeme lépe.

Jenže tento způsob uvažování je v nás tak hluboce zakořeněný, že ho začneme používat i sami na sebe.

Jsem nervózní? Musím na sobě zapracovat.

Nejsem dost sebejistý? Musím se změnit.

Nejsem takový, jaký bych chtěl být? Musím se ještě víc snažit.

V hudbě nás takový přístup často opravdu posouvá.

Když ho ale obrátíme na sebe samé, může se stát, že nikdy nejsme dost klidní, dost sebejistí, dost odolní nebo dost připravení.

Před námi je pořád nějaká lepší verze nás samotných, ke které bychom se měli dostat.

A spolu s tou představou může růst i tlak a nespokojenost.

To, co nám tak dobře slouží při cvičení nástroje, nám tedy nemusí stejně dobře sloužit ve vztahu k sobě samým.

Sami k sobě se možná nepotřebujeme chovat jako k dalšímu obtížnému místu ve skladbě, které je potřeba opravit.

A možná právě tady se kruh uzavírá

Vrací se mi myšlenka Ajahna Brahma:

Nejdřív se sebou uzavři mír. A potom sleduj, co se začne měnit.

Pro nás hudebníky to nemusí být jednoduché. Celý život se učíme opravovat, zlepšovat a pracovat na tom, co ještě neumíme.

Jenže sami k sobě se možná nemusíme chovat jako k dalšímu obtížnému místu ve skladbě.

Nemusíme se nejdřív zbavit nervozity, nejistoty nebo strachu, abychom mohli hrát.

Můžeme začít s tím, co právě je.

A právě tam může začít změna.

Když umět nestačí

Tahle myšlenka souvisí i s tím, čemu se budeme věnovat na mém webináři Když umět nestačí.

Nejde v něm o to naučit se, jak už nikdy nebýt nervózní nebo jak se vyhnout každé chybě.

Budeme hledat něco praktičtějšího:

Jak mít to, co umíme, k dispozici i ve chvíli, kdy nejsme v ideálním stavu. Když přijde tlak, chyba, nejistota nebo potřeba začít své hraní příliš kontrolovat.

Protože možná nepotřebujeme být nejdřív dokonale v pořádku.

Potřebujeme se naučit hrát i s tím, co právě přichází.

Více o webináři Když umět nestačí.