Trému už nemám. Nebo jsem si jen zvykl?

V předchozím článku jsem se ptal, co se při vystupování skutečně učíme. Teď pojďme o krok dál: Co když všechno vypadá dobře? Vystupujeme, přestáváme se bát a máme pocit, že je hotovo. Trému jsme zvládli.

Jenže pak přijde jiné publikum, soutěž, nečekaná chyba nebo přísný pohled profesora.

"Vždyť už jsem trému neměl. Tak proč se zase bojím?"

Myslím, že tuhle zkušenost zná mnoho hudebníků. Máme pocit, že jsme trému porazili, a ona se najednou znovu objeví. Někdy ani nemusí jít o hraní. Znejistí nás veřejný projev nebo telefonát neznámému člověku. A to připomíná, že jistota v jedné činnosti není automaticky jistotou v jiné.

Klid není vysvědčení ze zvládání trémy

"Už nemám trému" zní jako vyřešený problém. Jenže někdy by přesnější věta byla: "V těchto podmínkách už se nebojím."

Známe prostředí, lidi i svou roli. Víme, co se od nás očekává. Situace se stala předvídatelnou a postupně nás přestala tolik rozrušovat.

Naše jistota byla skutečná. Omyl byl v tom, že jsme ji považovali za platnou všude.

Naše učení je spojené také s podmínkami, ve kterých vzniká. Nové publikum, větší odpovědnost nebo pocit "tentokrát o něco jde" mohou znovu vyvolat strach. Dosavadní zkušenost tím nezmizela. Jen nemusí stačit na všechno, co po nás nová situace chce.

Žák může bez obav hrát před svým učitelem, ale před komisí znejistí. Zkušený orchestrální hráč se může cítit doma ve své sekci a při sólovém vystoupení zažívat silné napětí.

Neznamená to, že se nic nenaučili. Znamená to, že jiné podmínky mohou chtít další přípravu. Větu "tady už se nebojím" jsme si tak přeložili jako "trému už mám vyřešenou".

A tak místo soudu "už bych se přece neměl bát" proto potřebujeme jinou otázku: "Co se změnilo a co teď potřebuji umět?"

Nebát se a vědět si rady jsou dvě různé věci

Zvyknutí je také učení. Ale strach mohl ustoupit, aniž jsme cíleně trénovali, co dělat, když přijde.

A právě tady je rozdíl mezi dvěma zkušenostmi:

1. "Už mě to nerozhazuje."

2. "Když mě to rozhodí, umím se vrátit."

V prvním případě nás známá situace méně zatěžuje a hraní se nám daří. Ve druhém máme nacvičené jednání: po chybě pokračovat, najít oporu v dechu nebo těle, vrátit pozornost ke zvuku a znovu se ponořit do hudby místo vlastních výčitek.

Obojí můžeme získat vystupováním. Někdo si použitelné postupy objeví sám. Jiný si hlavně zvykne a při změně podmínek zůstane zaskočený. A pak znovu slyší známou radu: "Musíš více cvičit."

Jenže co přesně má cvičit? Další hodinu stejnou pasáž, nebo také způsob, jak si poradit, když ho přepadne strach nebo negativní myšlenky?

Když se ohlédnu za svým studiem, praktické postupy pro takové chvíle jsem neměl. Vystupoval jsem, získával zkušenosti, ale když nestačily, musel jsem si poradit sám. A rada "Musíš víc cvičit" my moc nepomáhala.

Počet odehraných koncertů ještě není návod, co udělat v příští těžké chvíli.

Co nám ukazují hráči šipek

V jednom experimentu trénovalo sedmnáct zkušených hráčů házení šipek z nízké nebo vysoké pozice na lezecké stěně. Výška sloužila k vyvolání úzkosti. Jedna skupina tedy procvičovala svůj výkon v klidnějších podmínkách, druhá i se strachem (tady je důležité si také všimnout, že to procvičovala v bezpečí tréninku, ne se to učila až během zápasu).

Při následném testu s vyvolanou úzkostí udržela výkon pouze skupina, která v takovém stavu také trénovala. A to přesto, že hráči dál vykazovali zvýšenou úzkost, tep i vnímané úsilí. Oudejans a Pijpers, 2009

Výkon už se nezhoršil, i když strach zůstal.

Pro hudební přípravu je to podstatná inspirace: můžeme procvičovat svou dovednost také ve stavu, kdy nejsme úplně klidní. Nemusíme čekat, až nervozita zmizí, abychom mohli dobře hrát.

Učme také to, co budeme potřebovat, když se nedaří

Jestli máme na koncertě umět pokračovat po chybě, potřebujeme pokračování po chybě také cvičit. Jestli chceme vrátit pozornost k hudbě, potřebujeme si tento návrat vyzkoušet během cvičení.

Tohle totiž patří už do hodiny nástroje nebo domácí přípravy. Čekat s tím až na koncert je pozdě na první pokus.

Právě k tomu vytvářím praktická mentální cvičení, která vycházejí z mé hudební a pedagogické praxe. Při hraní přidáváme další úkol pro pozornost, učíme se reagovat na změnu zadání nebo se setkávat s nejistotou. Vzniká tak zvládnutelná zátěž, při které můžeme poznávat vlastní reakce a procvičovat, kam pozornost vrátit.

Najednou zjišťujeme (v bezpečném domácím prostředí), co se s naším hraním děje, když mu nemůžeme věnovat veškerou pozornost. Kdy začneme spěchat, cítime strach z těžkého místa, nebo když naše pozornost nemůže být 100% v hudbě. A hledáme, co nám pomáhá zůstat v kontaktu s hudbou. Co nám pomáhá se vrátit do klidu, obrátit pozornost na hraní...

Tato cvičení otevírají také téma skrytých emocí spojených s chybou. Když chyba přijde, může nás okamžitě vtáhnout do výčitek, hodnocení a obav. Pak nám uniká to, co právě hrajeme.

Procvičujeme schopnost o chybě vědět, a přesto pokračovat. Nemusíme z ní mít radost ani zůstat dokonale klidní. Potřebujeme se umět vrátit, i když nás na chvíli zasáhne.

Na hodině máme prostor pokus zastavit, probrat a zopakovat. Později můžeme stejnou dovednost ověřovat před třídou, při nahrávání a nakonec i na vystoupení. Protože její použití v jiných podmínkách je součástí přípravy.

Pro mnohé z nás je to oblast, kterou jsme během studia systematicky necvičili. Přitom rozhoduje o něčem zásadním: nakolik dokážeme využít to, co už na nástroj umíme, když podmínky přestanou být ideální.

Když umět nestačí

Právě o tato cvičení a zkušenosti se chci podělit na webináři Když umět nestačí.

S nástrojem nebo bez nej budeme prakticky zkoumat, co s naším hraním dělá rozdělená pozornost, chyba nebo snaha mít všechno pod kontrolou. A budeme zkoušet, jak se vracet k hudbě a jak tuto přípravu zařadit do vlastního cvičení i do výuky.

Více o webináři Když umět nestačí

Pokrok nemusí vypadat jako menší tréma

"Byl jsem nervózní. Udělal jsem chybu. Ale dokázal jsem se vrátit a pokračovat."

I takhle vypadá pokrok hudebníka.

Pokud sledujeme pouze to, zda se bojíme, můžeme ho úplně přehlédnout. Můžeme být nervóznější než minule a přitom si s hraním poradit lépe.

Proto má vedle otázky "mám ještě trému?" stát také jiná:

"Co už dokážu udělat, když ji mám?"