Můj příběh

Jak jsem hledal cestu od tlaku a kontroly zpátky k hudbě

Jmenuji se Cyril Kubiš. Jsem houslista, hudební pedagog a autor projektu Hudební hry.

Dnes vytvářím knihy, pracovní sešity, hudební hry, aplikace, webináře, semináře a hudební setkání pro žáky, učitele i hudebníky. Na první pohled to mohou být velmi rozdílné projekty. Pro mě ale všechny vyrůstají ze stejné zkušenosti.

Zajímá mě, co se s člověkem děje, když chce něco dobře umět, ukázat a sdílet — a začne přitom ztrácet radost, důvěru nebo kontakt sám se sebou.

Ve své práci se proto stále vracím k několika otázkám:

Jak můžeme rozvíjet své schopnosti, aniž bychom sami proti sobě bojovali?

Jak se učit, cvičit a vystupovat tak, abychom pod tlakem neztratili sami sebe?

A jak vrátit do hudby tvořivost, pozornost a radost, aniž bychom snižovali své nároky?

Nejsou to otázky, které jsem si zvolil pouze jako pedagogická témata. Přivedla mě k nim moje vlastní cesta — od dítěte, které chtělo naplnit očekávání druhých, přes profesionálního hudebníka svázaného kontrolou až k člověku, který se učil znovu důvěřovat sobě i hudbě.

A tento příběh začal houslemi, které jsem zdědil po svém otci.

Úvodem

Jsem šťastný, že jsem prosel vším, co mě v životě potkalo a došel tam, kde jsem. Momentálně mě můžete znát, jako zakladatele projektu Hudební hry pro ZUŠ i širokou veřejnost. Také jako spolutvůrce hudební aplikace Noutee a houslistu. Vytváření hudebních her mě naplňuje radostí a chutí tvořit nové programy pro děti a jejich učitele. 

Co možná nevíte, je můj příběh...

Je to dost osobní téma, které začalo dávno v minulosti, kdy jsem ještě netušil, že těžkosti, které zažiji, mi jednou pomohou realizovat své sny. A vlastně jsem si neuměl představit, že se budu někdy živit něčím jiným než hraním na housle.

Zděděný talent

Začalo to tak, že jsem zdědil housle po mém tátovi, který zemřel, když mi byly dva roky. Byl členem a jedním ze zakladatelů slovenské filharmonie, takže někdo z rodiny "musel" jít v jeho šlépějích. Bratra hraní moc nebavilo a já jsem hrál rád a šlo mi to.

Účastnil jsem se také různých vystoupení a soutěží, potýkal se s trémou a strachem jako mí vrstevníci. Nikomu jsem se s tím nesvěřil a pomáhal si, jak jsem dokázal. Nijak zvlášť jsem si to neužíval, spíše jsem to považoval za nutné zlo. Byl jsem vlastně takový hodný kluk, který chtěl uspokojit svoji maminku.

V čem jsem však úplně v ZUŠ plaval byla teorie. Neuměl jsme číst z not, špatně jsem se orientoval v rytmickém zápisu, atd.

Možná vás napadne otázka, jak jsem tedy mohl hrát?

Také tomu dnes úplně nerozumím, ale řídil jsem se částečně podle sluchu a částečně podle grafické podoby notového zápisu. No a asi jsem to zvládal dost dobře, když jsem hrál zpaměti dlouhé koncerty a celkem dost náročné skladby.

Nenáviděné housle

Zvládat jsem to přestal ve chvíli, kdy jsem nastoupil na konzervatoř. Tam se vše hodně zkomplikovalo.

Díky této neznalosti jsme byl oproti ostatním spolužákům hodně pozadu. A nedokázal jsem to dohnat. Objevily se pocity studu a méněcennosti, které jsem doposud neznal. K tomu kritika od učitelů, srovnávání s ostatními žáky...neustále jsem měl pocit, že se mi nic nedaří. Mé sebevědomí bylo na bodu nula. Na fyzické rovině se objevily problémy zad a krční páteře, tuhnutí rukou. Chtěl jsem školu skončit a přestat hrát na housle. Vždyť za to, že se necítím dobře mohou housle, takže když na ně nebudu hrát, budu se zase cítit skvěle. Ale nevěděl jsem, co dělat jiného. Nevěděl jsem, co chci a nerozuměl jsem sám sobě. Byl jsem naučený naslouchat autoritám (mámě, učitelům) a považovat jejich rady za lepší než mé vlastní. Díky tomu jsem dělal věci, které jsem dělat nechtěl. A k tomu ještě ten syndrom hodného chlapečka. Snažil jsem se být dokonalý, aby se mnou byla máma spokojená. Vytvářel jsem si tím vnitřní napětí a to mělo negativní (destruktivní) vliv na můj život.

Má touha po dokonalosti mě dohnala k tomu, že jsem se stal nesnesitelný pro ostatní, ale především sám pro sebe. Kritizoval a soudil jsem i druhé. Výmluvy, přesvědčování a lhaní sobě samému se staly mou běžnou součástí. Zhoršila se také verbální komunikace před cizími lidmi. Sice jsem se odnaučil ráčkovat, ale začal jsem se zakoktávat. Uzavřel jsem se a mluvil co nejméně. Vyvrcholením byla extrémní přecitlivělost na jakýkoliv zvuk a přehnaná závislost na intonaci při cvičení na housle. Vyžadoval jsem od okolí naprosté ticho.

Nevěděl jsem, co se všemi těmi pocity, tak jsem je skrýval. Nejen negativní, ale i pozitivní. Nakonec jsem ztratil kontakt s tím, proč hraji na housle, proč dělám hudbu a nevěděl jsem jak dál.

Po několika měsících a neúspěšných sezeních u lékařů docházím k závěru, že si musím pomoct sám. Začínám intenzivně cvičit jógu. Fyzické bolesti sice ustupují, ale co zůstává, jsou psychické problémy. Stále chci přestat hrát na housle, ale hudba mě baví. Po skončení konzervatoře pokračuji ve studiu na vysoké škole, obor Hudební vědy. Pociťuji úlevu, protože tam hrát nemusím. Jenže...

Jiskra naděje

Do cesty mi vstupuje Flamenco.
Spontánnost, volnost, vyjadřování emocí...jsou přesně to, co potřebuji. Klasická hudba mi doposud přinášela jen kontrolu, přesnost a vážnost. Ve Flamencu se mohu konečně uvolnit, otevřít se improvizaci, radosti z hraní a spontánnosti na pódiu. Učím se naslouchat svým nápadům a důvěřovat jim. A to mě baví. Vrhám se do této nové energie a užívám si ji plnými doušky. Můj život začíná mít smysl. Cítím se svobodný, což se projevuje i v nových přátelstvích a ve vztazích k ženám, před kterými jsem se doposud uzavíral. Myslím, že i díky tomu vzniká flamencová kapela Remedios. Společně jsme zažívali ocenění, úspěch a spousty dobrodružství.

Tak se nakonec přeci jenom stávám profesionálním hudebníkem a hraní mě začíná živit.

V tuto chvíli to vypadá, že jsem své problémy vyřešil jednou provždy. Ale po několika letech, kdy opadla flamencová euforie jsem si všiml, že návyk sebekontroly je hluboko ve mně. Opět se začínám soustředit na chyby, nejen ty své, ale i celé kapely. Radost z hraní a spontaneita se postupně vytrácejí. A já chci opět obelhat sám sebe i ostatní. Jak ale navrátit onu kdysi nalezenou spontaneitu a radost z hraní? Zkouším alkohol, což mi přináší jen zhoršenou motoriku prstů. Tak si dávám alkohol po koncertě, abych se aspoň na chvíli cítil uvolněně a spontánně.

Na koncertech jsem se naučil prožitek předstírat (jen jsem hrál jsem nadšení a spontánnost). To však fungovalo jen pro okolí. Uvnitř jsem věděl, že to není pravda. A trápilo mě to.

Jak to mám změnit?

Kdo mi pomůže? A nejlépe hned.

Proč nedokážu být uvolněný?

Proč nemám radost z hraní?

Proč mám potřebu kontrolovat sebe i okolí?

Jak mám být šťastný?
Je tohle vůbec život?

Vzkříšení v Meditačním centru

Pomocná ruka přišla od bratra. Daroval mi poukaz na 2 denní prožitkový seminář osobního rozvoje, který sám zažil a líbil se mu. Nevěděl jsem co to je, ale jelikož jsem bratrovi důvěřoval, šel jsem do toho. Práce s psychikou mi otevřela oči a pomohla některé věci v sobě pochopit. Malé změny, které jsem po semináři udělal, mi přinesly úlevu. Cítil jsem, že to je to, co teď potřebuji. Hledal jsem, kde bych mohl podobným způsobem pracovat dlouhodoběji. Meditační centrum Lažánky u Brna se ukázaly jako to pravé místo. Potkal jsem tam nejen svého duchovního průvodce, ale i životní lásku. Odstěhoval jsem se z Bratislavy, odešel do Lažánek, kde jsem strávil 8 neobyčejných let. Nejprve jako účastník, později jako člen týmu.

Ve svých 33 letech opouštím roli profesionálního houslisty, se kterou jsem se zcela ztotožnil a zapomněl na to, že jsem především člověk. Potřebuji přestat řešit hraní a vše, co s ním je spojeno. V Meditačním centru se učím jak funguje mysl a tělo, jak pracovat se zdravím, jak meditovat a proč atd.
Skrze účinné techniky v bezpečném prostředí se setkávám se svými strachy, uvolňuji se ze spousty napětí a nevyjádřených emocí. Znovu objevuji tvořivost, kreativitu a důvěru v sebe sama. A začínám se cítit lépe. Otevírám se spontánnosti a radosti.
Pocítil jsem, jak důležité je, aby šel člověk "do akce", aby jen nečetl knihy, o tom, jak se zbavit strachu a jak být šťastný a jak...ale potřebuje to začít dělat, zkoušet. Protože na mentální úrovni dokážeme pochopit vše. Ale to ještě neznamená, že to dokážeme žít.

Přichází velká vlna kreativity, která se objevuje nejprve ve formě vaření. A jelikož mám jídlo velmi rád, několik let pracuji v meditačním centru jako kuchař. Ze začátku se za to trochu i stydím, protože mám představu, že být houslista má větší hodnotu. To se časem mění a já vařím s chutí a radostí. Sklízím pochvalu, kterou si konečně opravdu užívám.

Přeji si to stejné umět i při hraní na housle. Ale tam mi to nejde. Později jsem pochopil proč. Proč jsem si nedokázal užívat činnost, ve které jsem studovaný, a proč mě svazovaly naučené postupy a nabité vědomosti ze školy...Protože jsem nedokázal opustit mysl a být kreativní. Chtěl jsem vše vyřešit mentálně, hlavou, na kreativitu jsem úplně zapomněl. Dokonce jsem "hrál hlavou" :-).

Objevuji důležitou věc!
Mysl potřebujeme zapojit v procesu cvičení, ale při samotném hraní nebo vystoupení ji naopak odložit. Potom je možné si vystoupení užít. Po dlouhé době cítím touhu to vyzkoušet!

Návrat k houslím

Vzal jsem housle do rukou a začal zase hrát. Sice jen v meditačním centru, ale hrát.

Objevil jsem, že chyby nejsou špatné, že se jich nemusím bát, ale přistupovat k nim kreativně, a dokonce si s nimi hrát. Zkoušel jsem, kdy je vhodné při hraní použít mysl, a kdy je třeba ji pustit, zapnout kreativitu a prožívat.

Cítím vděk vůči sobě, že jsem udělal všechny ty kroky, které mě dovedly až sem. I když mnohým připadaly nepochopitelné.

Zažívám s houslemi nové pocity a začínám si s nimi hrát i doma. Zjišťuji, že je důležité samotné hraní a cvičení. Doma jsem vždy cvičil pro to, abych si to užil až potom...na koncertě. Ale nakonec jsem si to neuměl užít ani tam. Ztratil se mi tím samotný smysl hraní a vnitřní pocit "odměny" za hodiny strávené přípravou. Neučil jsem se užívat si a bavit se už samotným cvičením. Bral jsem to jako povinnost. A ona je to přitom hra, všechno je hra. Stále můžeme používat svou kreativitu. Neříkám, že nemáme být zodpovědní, bavím se o přístupu. Ten má být hravý, kreativní, vynalézavý, dobrodružný a v umění zvlášť. Mohl bych to přirovnat k cestě, která je sama o sobě cílem, ne až její konec.

A tak jsem si začal klást otázky.
Jak mám doma hrát, aby mě to bavilo?

Jak se dá cvičit jinak než mě to učili?

Tak jsem zkoušel, objevoval, tvořil... a nové dobrodružství bylo tady. Vznikly rozmanité hudební hry, ve kterých jsem propojil rozumovou a kreativní část, učení se a zábavu. Ta se podle mne z hry na nástroj vytratila a stala se ze cvičení vážná věc. Děti vážný přístup od učitelů přebírají a doma tak potom ke cvičení přistupují.
HUDEBNÍ HRY jsem nazval i soubor cvičení a her pro jakýkoliv hudební nástroj.

Využívám zde také psychologické principy, které nejsou nutně spojené jen s hudebním nástrojem. Lze je tedy aplikovat i v jiných oborech, např. ve zpěvu, mluveném projevu...

Překvapivé rozuzlení

Později vydávám HUDEBNÍ HRY jako knihu, což by mě v minulosti vůbec nenapadlo. Nabízím ji prostřednictvím školení Základním uměleckým školám jako zpestření tradičního způsobu výuky. Ano, trochu jsem se bál, jak bude přijata, ale zájem učitelů mě mile překvapil.
Jsou nadšeni z nových kreativních postupů, uvolňujících her proti trémě..."Učitelům vnášejí čerstvý vítr do plachet". To je jedno z vyjádření učitelů.

Školení mi odhalila novou věc, a sice, že mé problémy s mluvením před ostatními lidmi zmizely. Takže jsem si ověřil, že hry a cvičení, které jsem sestavil pro hudební nástroj fungují i mimo tento obor. To je skvělé!

Ale ještě jsem měl v sobě jedno nedořešené téma, a to - hudební nauku. Jako malý kluk jsem ji nedokázal pochopit. A vím, že jsem nebyl sám. Nedalo mi to, a tak jsem přemýšlel, jak by se dala hudební nauka udělat jinak. Tak, aby byla pro děti zábavnější a přínosnější. Impulz byl velmi silný, cítil jsem, že je to mé poslání. A možná právě to mi do cesty přihrává nadšenou učitelku a metodičku hudební nauky Rafaelu Drgáčovou. Můj projekt ji nadchl a rozvinula se spolupráce. Společně vytváříme nový učební koncept pro hudební nauku na ZUŠ. Spojujeme v něm tradiční a moderní výukové prostředky. Hlavním posláním je, aby způsob výuky více korespondoval s mentálním vývojem dětí a opět propojil učení se zábavou. 30-ti leté zkušenosti a pozitivní přístup R.Drgáčové dohromady s mým nadšením a kreativitou tvoří skvělou kombinaci.
Pracovní sešity se stávají úspěšnou alternativou výuky hudební nauky na ZUŠ. 

Další věc, která se podařila je mobilní aplikace NOUTEE, která jedinečným způsobem rozšiřuje sešit o elektronickou podobu. Já programovat neumím, ale tentokrát dostala nápad moje partnerka Alice a odkázala mě na známého. No a ten předal informaci svému synovi, odborníkovi na programování - Petru Pehalovi, kterému se celý projekt líbí a dává mu vyšší smysl.

Společně jsme se pustili do nikdy nekončící práce. Aplikace NOUTEE není určena jen pro hudební nauky, ale také pro hru na hudební nástroj doma. Naším záměrem není, aby nahradila učebnice a noty, ale dokázala být pro děti příjemným zpestřením. Pro učitele máme samostatnou verzi, která jim zjednodušuje práci. Aplikace NOUTEE pro děti je součástí pracovních sešitů a dá se i samostatně koupit v našem E-shopu.

Co dělám dnes

Z Hudebních her postupně vyrostla mnohem širší práce. Už se nezabývám pouze tím, jak zpestřit cvičení na nástroj nebo výuku hudební nauky. Zajímá mě celý člověk, který se učí, tvoří, vystupuje a setkává se přitom se svými možnostmi i strachy.

Pro žáky a učitele ZUŠ vytvářím pracovní sešity, metodické knihy, hudební hry a aplikaci Noutee. Hledám způsoby, jak propojit hudební znalosti s praktickou zkušeností, tvořivostí a radostí z objevování.

Hudebníkům se věnuji prostřednictvím knihy o trémě, webinářů, přednášek a workshopů. Neučím je, jak se strachu jednou provždy zbavit. Ukazuji jim, jak s ním pracovat, jak bezpečně trénovat vystupování a jak se po chybě vrátit k hudbě místo toho, aby začali soudit sami sebe.

V Hudebních kruzích propojuji improvizaci, společné muzicírování a tvořivost. Vytvářím také skladby a cvičení, která při hraní rozvíjejí pozornost, bdělost a schopnost vnímat více věcí současně.

Co to všechno spojuje

Dříve jsem si myslel, že se věnuji několika rozdílným oblastem: hudební nauce, hrám, trémě, improvizaci, pozornosti a vzdělávání.

Dnes vidím, že jsou to různé podoby jedné práce.

Pomáhám žákům, učitelům a hudebníkům rozvíjet své schopnosti, aniž by při tom museli bojovat sami proti sobě.

Technika a znalosti jsou důležité. Stejně důležité je ale umět zacházet s pozorností, strachem, chybou, tvořivostí a radostí. Protože skutečný růst podle mě nezačíná tam, kde už nic necítíme a neděláme chyby. Začíná tam, kde se pod tlakem dokážeme vrátit k sobě a pokračovat.