Strach z veřejného vystupování neboli tréma je oblast, které se ve svém životě hodně věnuji (v osobním životě, na školeních, vystoupeních). Rád bych se s vámi podělil o svůj pohled na to jak tréma vzniká, a jak ji využít k osobnímu růstu a k transformaci. Ukáži vám jak s trémou pracuji, co mi funguje a jak jednoduše oslabit její negativní dopady. Také jednoduché návody které můžete zkoušet ze svými žáky.
Když pódium chutná po strachu je kniha o odvaze zůstat člověkem i ve chvílích, kdy se nám třesou ruce a srdce buší až příliš rychle.
Kniha vede čtenáře k jemnému poznávání sebe sama. Ukazuje, že cesta z trémy nevede ven, ale dovnitř – k přijetí, klidu a schopnosti být pravdivý i v okamžicích nejistoty.
Je určena všem, kdo vystupují – hudebníkům, tanečníkům, pedagogům, studentům i těm, kdo chtějí porozumět svému strachu, aby se z něj mohl stát spojenec. Neučí potlačovat, ale naslouchat. Nevede jen k výkonu, ale také k přítomnosti.
V předchozím článku jsem se ptal, co se při vystupování skutečně učíme. Teď pojďme o krok dál: Co když všechno vypadá dobře? Vystupujeme, přestáváme se bát a máme pocit, že je hotovo. Trému jsme zvládli.
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč je v hudbě bezchybnost tak důležitým "artiklem"? Proč máme pocit, že profesionální výkon musí být téměř absolutně dokonalý?
Jedno z nejtěžších přiznání, které může hudebník udělat, je toto: někdy nás hraní na pódiu vůbec nebaví.
Tréma mě provází celý život. Dlouho jsem si myslel, že ji musím porazit — umlčet ji technikou, intenzivnější přípravou nebo odmítáním.
Dnes už vím, že tréma není nepřítel, ale učitel. A právě proto vznikla moje kniha "Když pódium chutná po strachu" — a jsem rád, že už je venku. Z ní vychází i těchto deset vhledů, které...
Umělá inteligence proměňuje způsob, jakým myslíme, tvoříme a rozhodujeme se. Ale co když nám neukazuje nic nového – jen nastavuje zrcadlo systému, který hudebníci znají už dávno? Tento text není ani obžaloba technologií, ani kritika not. Je to zamyšlení nad tím, komu jsme předali odpovědnost za vlastní myšlení. A jak ji možná vzít zpátky.
Co když nás svazují principy minulosti natolik, že už ani nehledáme jiné cesty?
A co když tento přístup nevědomě předáváme dál – svým žákům, dětem, budoucím generacím?
Zdá se vám absurdní, že trému popisuji jako dovednost? Máme za to, že dovednosti by nám měly sloužit k něčemu pozitivnímu, k něčemu, co jsme chtěli záměrně rozvíjet. Ale co když i naše "zlozvyky" nebo věci, které se snažíme potlačit, mohou být také vnímány jako dovednosti? Jsou to věci, které umíme a používáme ve svém životě, i když nám nemusí být ...
Jako hudebníci a učitelé často věříme, že mezi nacvičením skladby a strachem z chyb existuje přímá souvislost. Myslíme si, že čím lépe je skladba připravená, tím méně strachu z selhání cítíme. To je ale omyl. Technické nacvičení skladby znamená naučit tělo fyzicky zahrát to, co je v notách. Pokud se nám to podaří, nemusí to však mít nic společného...
Zamysleli jste se někdy nad tím, s jakou otázkou jde hudebník k publiku (na koncert)? Co se potřebuje dozvědět? Po jaké odpovědi tak zoufale touží?